4. den Poljana-Koločava - 116km

19. 6. (út) - Dnes nás čeká "královská etapa", takže ráno neleníme a brzy vstáváme, posnídáme opravdu kvalitní párky, které jsme koupili včera v minimarketu. Obsahovaly na rozdíl od těch českých maso.(!) Jelikož paní domácí včera nabídla vyprání špinavých věcí pro 4 lidi za 100 UAH a ještě nebyly úplně suché, dala je nám do sušičky. Času jsme využili k vypití kvalitního ranního presa po 15 UAH. Z Poljany je to samý kopec, kam se podíváš, tak nezbývá než vyrazit směr Volovec. Ve vesnici Pidpolozzia se konečně dostáváme trochu na rovinu. Doleva je hezčí cesta, z čehož usuzujeme, že je to ta naše. Po asi 6km vjíždíme do krásného a upraveného resortu ve vesnici Zdeničevo a zjišťujeme, že směr není správný. Je už teplo, tak to řešíme jedním vychlazeným točeným a pořízením několika fotek. Po návratu na správnou trasu přejíždíme hlavní silnici z Užgorodu na Lvov, zde Luboš pro naše objektivy nelení projet po spojovačce na silnici druhé třídy kaluží dlouhou minimálně 25m a hlubokou přes 20 cm!! Dále pokračujeme do dalších kopců, z posledního je pak vidět městečko Volovec jako na dlani. Prudkým sjezdem do něj vjíždíme a zasedneme do první hezčí restaurace. Opět delší čekačka, ale jídlo dobré. Potkali jsme tady dva české turisty, kteří s plnými bágly měli namířeno pěšky též směr Koločava. Chtěli si vychutnat nádhernou okolní přírodu. Z Volovce opět stoupáme asi o 200 m výše navíc po silnici, která se právě opravuje. Provoz řízený vysílačkami, jejichž majitelé vůbec neřeší průjezd cyklistů, se pro nás stává bojem o přežití při kličkování mezi náklaďáky Kamaz a ZIL, které vypadají, že mají minimálně 30 let po poslední technické kontrole. Ve výšce 712m už nás čeká pozvolnější sjezd do Mižhirije, ale pro jistotu se přidá déšť. Stavíme tedy ve vesnici Repynně, kde jsme si s Lubošem dali místní 8% pivo Dekart - za málo peněz hodně muziky - ale pitné moc nebylo. Jen přestalo pršet, sjíždíme do údolí správního města Siněvirské oblasti Mižhirije. Po pohodovém sjezdu dolů z kopce nás nyní čeká převýšení 500m na 14km. Začátek je celkem v pohodě, ale posledních 6,5km má průměrné 13% stoupání. My amatéři toho máme na vrcholu Siněvirského sedla v nadmořské výšce 910m plné kecky a už se těšíme na jedno krásně vychlazené. Bohužel v horském nóbl hotelu mají pouze tmavé lahváče, navíc s nóbl cenou 55 UAH (asi extra vysokohorská přirážka, pivo dražší než u nás). Po prohlídce panoramat a focení nás čeká již jen asi 5km strmý sjezd a pak už jen dalších poklidných 12km přes vesnici Siněvir přímo do Koločavy. Koločava je prý 14km dlouhá a má 7 000 obyvatel - je to vlastně jedna předlouhá ulice. Přímo proti četnické stanici Pavel hlásí první defekt. Těch 300m k hotelu Ažio jde tedy pěšky mezi kravkami pochodujícími po silnici. Luboš zkouší na hotelu ruštinu, paní mu ale odpovídá příjemnou češtinou, u níž tedy rádi zůstáváme. Hotel je hezký, pro ubytování přes booking ovšem mají pouze jednu zvláštní cimru pro 6 lidí v domku mimo hlavní budovu, kam se musí chodit po železných schůdkách. Ale je zde útulně a pohodlně. Velká výtka však patří sociálním zařízením: jsou o patro níže a navíc turecké! Naštěstí mimo noční dobu máme možnost využívat dva normální WC a sprchu v hlavní budově. K večeři si tam dáváme místní specialitu: vepřové maso s brynzou a bramborami - tato neobvyklá kombinace chutná znamenitě. Jdeme ještě nakoupit pití pro veselejší večer do místního obchodu. Když se vracíme, narazíme na obchod, kde mají pití i potraviny též, ale také: opravdu nekecáme - stavebniny. Prostě obchod se vším možným! Je celkem teplo i v nadmořské výšce 600m, tak usedáme do venkovního dřevěného altánu. Dáváme si společnou láhev osvědčené vodky Kozácká rada - tentokrát "vytuněnou" pepřem a beraními rohy - o to víc hřeje. Navíc máme piva z plastu, jedno z nich chutná divně - místo piva je v něm dost nedobré domácí červené vínko. Rozhodujeme, že ho rádi přenecháme místním dělníkům u hotelu (jeden z nich štípe buková polena, druhý seče trávu). Příjemně unaveni uleháme, máme dnes za sebou kopcovitých 116km.